Pobaltí & Rusko ´98

Vilnuis | Lotyšsko | Estonsko | Rusko | Petrohrad


Litevskou hranici jsme překročili pozdě odpoledne a naše cesta vedla po stále se horšící cestě mezi lány ladem ležících polí na severovýchod. Občas jsme minuli "kolchoznickou" vesnici s dřevěnýma domkama. Právě tady bylo vidět, jak pustý a zapomenutý byl okraj bývalého Sovětského svazu. Až průjezd prvními městečky nám připomenul, že jsme dorazili do pobaltské země, která se úspěšně zbavila okovů minulosti a vydává se na cestu prosperity. V podvečer jsme nejdřívě projeli další ze "skanzenových" dřevěných vesniček a za soumraku jsme dorazili do městečka Trakai. Stany jsme rozbyli za městem v lesíku na odpočívadle nedaleko jedné ze zátok místního jezera....

hrad Trakainádvoří hradu Trakai

Druhý den jsme vyrazili zpátky do městečka Trakai, které se rozkládá na břehu již zmíněného jezera s mnoha ostrůvky. Na jednom z nich leží jedna z nejdůležitějších litevských památek - středověký hrad knížete Gediminase - Trakai. Dříve než jsme dorazili k hradu, prohlédli jsme si malebnou litevskou ulici (s dřevěnýma baráčkama - jak jinak), bustu Lenina a malý přístav plachetnic. Potom jsme po dřevěných můstcích přešli až k samotnému hradu. Oficiálně bylo zavřeno, nám se ale podařilo neuzamčenými dveřmi proniknout na nádvoří a pořídit pár fotek. Pak jsme ještě hrad prozkoumali z druhé strany a vydali se zpět k autobusu - čekalo na nás litevské hlavní město...


Do Vilniusu jsme dorazili před polednem a zaparkovali nedaleko soutoku řek Neris a Vilny. Naším prvním cílem bylo místo zvané "Triu križai kalnas" - vrch tří křížů. Je to trochu kýčovitý památník, ale je odsud nádherný výhled na celé město. Naše další kroky vedly na vedlejší pahorek, kde stojí Červená věž. Odsud už je to kousek na Katedrální náměstí, které tvoří centrum Vilniusu. Kromě nádherné katerdály sv. Stanislava, šikmé věže a monumentální sochy knížete Gediminase je odsud výhled i na červenou věž a tři kříže, takže jsou tu všechny nejdůležitější vilniuské památky jako na dlani.

Katedrální náměstí ve Vilniusukostel sv.Anny

Z Katedrálního náměstí vedla naše cesta do ulice "Marioni gatvé". Tady stojí půvabný kostelík sv.Anny postavený z několika desítek druhů cihel tak trochu v gaudího stylu. Po návštěvě tohoto křesťanského svatostánku jsme ještě zamíři do nedalekého protestantského kostela s krásnou ikonografií a potom jsme zamířili na Univerzitní náměstí s tržištěm, kde bylo možné koupit jantarové náhrdelníky, kožená pouzdra či tašky nebo oblečení. Kromě toho jsme tu našli poštu i banku. To už se ale náš okruh uzavřel opět na Katedrálním náměstí, odkud jsme pokračovali opačným směrem po Gediminasově prospektu k budově opery a odtud na nábřeží řeky Neris. Tady jsme si prohlédli "komsomolské sochy" na mostě a podél řeky jsme se vrátili k autobusu.


Rozloučili jsme se s Vilniusem a zamířili na sever. Po více než dvou hodinách jízdy jsme minuli město Panevezys, jehož přítomnost prozrazovaly v dálce se rýsující siluety paneláků. Po další hodině jsme odbočovali u města Šiaulai na silnici č.216 vedoucí na Lotyšské hranice. malá socha Krista v Križiu kalnasMy jsme z ní však po chvíli ještě odbočili na malou okresku, která nás po chvíli zavedla na místo zvané Križiu kalnas - Křížový vrch. Je to neuvěřitelné místo, tisíce křížů pokrývají jako hustý les dvě malá návrší a jejich blízké okolí. Větší kříže jsou ověšeny stovkami menších exemplářů. Na prvním pahorku je malá socha Krista, na druhém panny Marie. Tady je koncentrace křížů a křížků nejvyšší. Některé tu zanechali věřící, jiné jsou tu zase jako vzpomínka na lidi deportované sovětskými úřady do vyhnanctví. Dnes tady zanechávají křížky spíše mladí manželé nebo snoubenci pro štěstí. A také turisté z celého světa - objevili jsme tu i Davidovu hvězdu. Všem křížům vévodí velká socha Krista na okraji křížového pole.
Před ní stojí ještě mohutný papežský kříž dokonce s podpisem Jana Pavla II. Nechybí tu samozřejmě ani stánkaři s nejrůznějšími náboženskými artefakty (soškami a přívěšky). Prodávají tu také křížky určené k rozšíření již tak početné "kolekce" na křížovém návrší. Bylo to příjemné zastavení ale den pokročil a my jsme se museli s tímto zajímavým místem rozloučit. Vrátili jsme se na silnici č.216 a po 50km cestě jsme dorazili na Lotyšské hranice...


Přejezd Lotyšské hranice byl poměrně zdlouhavý - stálo tu pár kamionů a také celníci nám dlouho nevěnovali pozornost. Nakonec jsme však přejezd absolvovali bez vážnějších problémů a za hodinu jsme stavěli stan na odpočívadle, asi 50km před Rigou . Centrální náměstí v RizeDruhý den jsme už před devátou hodinou přejížděli řeku Daugavu v lotyšské metropoli. Autobus jsme odstavili na nábřeží a vyrazili do ulic starobylého centra. Prohlídku jsme začali u "Domů Tří bratří", což jsou jedny z nejstarších staveb ve městě. Naproti nim stojí kostel sv.Jakuba. Nahlédli jsme do něj a pokračovali dák až k Rižskému dómu a na Centrální náměstí. Tady jsme objevili venkovní kavárny a také poměrně rozsáhlou rekonstrukci vozovky, která náš dojem z tohoto příjemného místa trochu pokazila. Z Centrálního náměstí jsme pokračovali ke chrámu sv.Petra, který je velmi podobný Rižskému dómu (také je cihlový), ale má vyšší věž, která z něho činí nejvyšší sakrální stavbu celého Pobaltí. Odtud vedly naše kroky na malebné náměstí před koncertní síní. zleva: kostel sv.Jakuba, Rižský dóm, Pája a chrám sv.PetraTady jsme začali nasávat báječnou atmosféru pouličních muzikantů, která nás provázela až k soše Svobody, u které končí historické jádro města a začíná velký park. To bylo ideální místo pro odpočinek a načerpání sil k další prohlídce, která vedla kolem "Prašné věže" malebnýma uličkama zpět na Centrální náměstí. Odtud jsme pokračovali k nábřeží a po mostě jsme se dostali na druhý břeh Daugavy, odkud se nám naskytla náherná panoráma celého historického jádra Rigy se všemi chrámy. To už se ale blížil čas odjezdu a tak jsme spěchali zpět na druhý břeh. Z autobusu jsme si ještě prohlédli rižský přístav (konečně jsme dorazili k moři) a pokračovali dál na sever po pobřeží Rižského zálivu. Asi 20km před hranicemi jsme se ještě vrhli do chladných vln rozbouřeného Baltu. Po koupeli jsme pokračovali na hraniční přechod Ainaži-Ikla, kde nás přivítala třetí pobaltská země - Estonsko.


chrám Alexandra NěvskéhoPo poměrně hladkém průjezdu hranice jsme pokračovali dál nekonečnou rovinou na sever. Minuli jsme město Pjärnu a po několika kilometrech jsme dorazili do kempu Jöekääru. Po nocležích strávených na odpočívadlech byl tento čistý kemp s teplou sprchou a vlastními sportovišti příjemnou změnou. Druhý den nás čekalo ještě 80km do hlavního estonského města Tallinnu, údajně jednoho z nejkrásnějších měst Pobaltí. Při příjezdu byly naše pocity ještě trochu rozpačité, ale stačilo vystoupat na vrch Toompea a stanout pod chrámem Alexandra Něvského s typickými ruskými baňkami (oni ho opravdu stavěli rusové) a okamžitě jsme propadli kouzlu tohoto krásného města.

Nejdříve jsme obešli všechny památky na Toompei, pokochali se nádhernými výhledy na zbytek města a od věže Kik in de kök (koukni do kuchyně) jsme sestoupili do centra na Radniční náměstíTady jsme kromě starobylé budovy radnice objevili pouliční kavárny, spoustu nově opravených domů a také banku. Toulat se starobylými uličkami kolem městských hradeb (většinou až 2,5m tlustých) bylo velice příjemné, zvláště když se nám podařilo na konci jedné z nich objevit poštu i schránku. Tallinn z vrchu ToompeaNavštívili jsme také několik obchodů (s elektronikou a oděvy), abychom se ujistili, že mezi Estonskem a ČR zdaleka není takový rozdíl, jak by se dalo předpokládat (v dobrém slova smyslu). Po kratším odpočinku v parku jsme vyrazili směrem ke kostelu Niguliste kirke a k věži "Tlustá Margita". Tudy prochází hradby a tedy končí strobylé jádro města. Naše další kroky již tedy vedli moderním Tallinnem a pomalu jsme směřovali k autobusovému nádraží a ke zdejší tržnici. Tady jsme nakoupili nějaké jídlo, abychom nabrali sílu na dalších 200km Estonskem na východ k ruské hranici...


...po koupeli ve Finském zálivuNa východě mění Estonsku trochu svou dopsud jednotvárnou tvář. Těží se tu totiž břidlice a tak na obzoru vyrůstají velké hromady vytěžené zeminy (chvíli jsme vyjeveně koukali do mapy, kde se tady k sakru ty hory vzali...). Jinak jsme nerušeně minuli jedno z největších estonských měst Kochtla-Jarve a v podvečer jsme sjížději z hlavní silnice k moři - Rusko počká....Po skvělé koupeli v mírně ledovém Finském zálivu jsme ulehli ve zdejší divočině ke spánku. Druhý den jsme vyrazili do Narvy vstříc ruské hranici. Minuli jsme estonskou hraniční pevnost a po mostě pře řeku Narvu, která vytéká z Čudského jezera jsme kolem navlas stejné pevnosti na ruské straně pomalu přejeli do Ruska.


Přejezd ruské hranice byl nakonec o hodně hladčí, než jsme očekávali a tak jsme poměrně brzy začali ukrajovat z více než 150km vzdálenosti, která nás dělila od prvního ruského cíle - carského letního sídla Petrodvorce. Cestou jsme minuli pár vesniček, ve kterých jsme měli dojem, jako když jsme se vrátili v čase o nějakých 30 let. Po cestě jsme občas předjížděli autobus, kterým v 50.letech jel pan Anděl na svou dovolenou... Po poměrně vyspělém Pobaltí to byl trochu šok. Stejný obrázek nás čekal na ušmudlaném petrohradském předměstí, kde jsme odbočovali k carským zahradám. Do Petrodvorce jsme dorazili kolem 10.hodiny. Komplikace trochu způsobila koupě vstupenek. Neměli jsme totiž ještě rubly a jediná směnárna byla uvnitř v areálu, kam se bez vstupenky pochopiteleně nedostanete. Nakonec jsme všechny problému zdárně vyřešili a mohli se začít kochat překrásnýma fontánama a neméně nádhernými paláci.

Prohlídku jsme začali jako všichni návštěvníci u Velké kaskády se sochou Samsona. Ta je z celého Petrodvorce nejproslulejší a somzřejmě nejkrásnější. Všechny sochy jsou pozlacené a všude tryskají nekonečné hektolitry vody. Podél kanálu s dalšími fontánkami jsme došli až do míst, kde končí Finský záliv, a kde se nám naskytl první pohled na asi 30 km vzdálený Petrohrad. Odtud jsme pokračovali parkem k dolnímu paláci s další fontánou a odtud k soše Petra I. a Sluneční fontáně. Tady dokonce stojí strom, ze kterého stále srší voda a je tu také několik fontán, které stříkají náhodně a jsou veselou atrakcí hlavně pro děti. My než bychom se dali pocákat (stejně jsme za chvíli zmokli) jsme raději pokračovali k římským fontánám a šachovnicové kaskádě. Odtud jsme se přesunuli kolem zahradního paláce a podél Velké kaskády do zadní části parku k fontáně, která představuje Evu a ke kaskádě zlatý vrch. Tady stojí poslední palác a je tu malé jezírko. Tady dolní zahrady Petrodvorce končí. Cestou k autobusu se mi ještě poštěstilo koupit tričko a pak už jsme uháněli do Petrohradu...


Petrohrad je poměrně rozlehlé město, takže nám hodnou chvíli trvalo než jsme se podél kanálů propletli až k Izakijevskému chrámu, kde se nám podařilo zaparkovat. Chvíli jsme obdivovali sochu měděného jezdce na Izakijevském náměstí před chrámem a pak jsme se vydali na prohlídku této monumentální stavby, která tak trochu připomíná chrám sv.Palácové náměstíPetra z Vatikánu. Vnitřek je skutečně skvostný, nádherné malby jsou k vidění na zdech i na stropě. A všude samozřejmě zlato. Z chrámu jsme zamířili parkem k soše bronzového jezdce a k nábřeží Něvy. Ta řeka je opravdu obrovská, což jsme nejlépe poznali, když jsme později přecházeli po některém z mnoha mostů. Zatím jsme šli po nábřeží podél budov Admirality k Zimnímu paláci. Tato historická stavba, která v sobě ukrývá nekonečné prostory Ermitáže (tu jsme však museli z časových důvodů oželet), je nově opravená. Obešli jsme palác zboku a zůstali chvíli stát s otevřenými ústy. Před námy bylo munumentání Palácové náměstí. Uprostřed stojí obelisk, ale vzhledem k ploše náměstí se úplně vytrácí. Z Palácového náměstí jsme vyrazili přes první most na Vasilijevský ostrov a kolem budovy bývalé burzy a přes další most jsme se dostali na druhý břeh Něvy. Chvíli jsme se kochali pohledem na protější nábřežní budovy, ale to už jsme museli chvátat do Petropavlovské pevnosti, než nám jí zavřou. Podařilo se a tak jsme ruská klasika - chrám Vzkříšení
mohli obdivovat překrásnou výzdomu kostela sv.Petra a Pavla s hroby ruských carů a careven. Nazapomněli jsme také navštívit nový hrob cara Mikuláše II. Z pevnosti jsme se zašli podívat na zdejší nově opravenou mešitu a pak už naše kroky vedly neomylně k Auroře, která kotví na jednom z ramen Něvy. Tento slavný křižník je nově opraven, ale protože už bylo po 18.hodině (což je zdejší zavíračka), dovnitř jsme se už nedostali. A tak jsme se po nábřeží vrátili ke Kirovskému mostu, cestou jsme z dálky obdivovali Smolný palác. To už jsme si všimli, že nad střechami budov protějšího nábřeží probleskují nějaké zlaté baňky, a tak jsme se rozhodli vykoumat, co je to za stavbu. A tak jsme přes letní zahrady dorazili až ke chrámu Vskříšení, o kterém jsem v žovotě neslyšel, ale který se stal skutečným klenotem naší Pobaltsko-ruské cesty. Nádherné mozaiky, které pokrývají nejen střešní "baňky", ale i vlastní stěny chrámu způsobují, že stavby vypadá jako z perníku. Navíc chrám vyrůstá přímo z jednoho vodního kanálu ("Fontánka"), což jeho krásu jen umocňuje. No, a nás už čekal jen Kazanský sabor, Něvský prospekt a marné hledání pošty. Začínal "bílý večer" a my nabírali síly na další cestu. Čekala nás Skandinávie...