Den 7. – čtvrtek 20.9.2007
V noci se přes Vlorë přehnala bouřka doprovázená pořádnou průtrží mračen. Ráno se oblačnost protrhává jen velice zvolna a venku je díky tomu konečně celkem přijatelné klima, které bude ideální pro krátkou prohlídku města. Vzhledem k tomu, že jsme po včerejších hodech v Llogarském průsmyku stále ještě sytí, nemusíme ztrácet čas se snídaní a vydáváme se na Náměstí vlajky k pomníku nezávislosti. Na rozdíl od včerejška už však nejdeme pěšky, ale autem. Přece jen jsme se včera na vlastní kůži přesvědčili, jak je Vlorë rozlehlé město.
Jeho historie sahá až do starověku. Pod jménem Aulon ho již v 6.století př.n.l. založili Řekové a na přelomu letopočtů bylo v rámci Římské říše důležitým centrem provincie Epiros Nova. Vzhledem ke své poloze, která umožňovala kontrolovat přístupovou mořskou cestu z Jadranu, měnilo město velice často své vládce. V roce 1081 bylo obsazeno Normany, v roce 1205 padlo do rukou Benátčanům a v roce 1417 byl Vlorë prvním jadranským přístavem, který padl do rukou Turků. Ti zde vládli se dvěma krátkými přestávkami (v roce 1690 města nakrátko získali opět Benátčané a v letech 1810-1822 zde vládl Ali Paša Tepelenský) do první Balkánské války v roce 1912. Na začátku tohoto konfliktu došlo k invazi černohorských a srbských vojsk na území dnešní Albánie – tehdy ještě náležícímu k Osmanské říši, a především Srbsko se jeho dobytím snažilo získat přístup k moři. Velké mocnosti začaly postup srbských vojsk sledovat se znepokojením, zvláště Rakousko-Uhersko a Itálie se obávaly vzniku velkého Srbska. 28.listopadu 1912 se proto ve Vlorë setkalo 83 delegátů z celé země, aby za podpory mocností a pod vedením Ismaila Qemaliho vyhlásili nezávislost Albánie. Balkánské státy na tuto skutečnost nebrali zřetel a hned o den později obsadila srbská vojska Dürresi (Drač), zatímco Řecko se snažilo obsadit právě Vlorë. Možnost většího evropského konfliktu nakonec zažehnala konference velvyslanců v Londýně, kde byla definitivně ustanovena albánská autonomie. A právě na dnešním Náměstí vlajky ve Vlorë se poprvé zatřepotal Skanderbegův dvouhlavý orel na nové státní zástavě mladého státu. Samotné město Vlorë bylo ještě v letech 1914-1920 okupováno Itálií a do novodobých dějin se v roce 1991 zapsalo hromadným úprkem Albánců do italského přístavu Brindisi a rozpoutáním občanských nepokojů vyprovokovaných neúspěšným pyramidovým spořícím systémem v roce 1997. Dnes je Vlorë jedním z nejmodernějších albánských měst a významné události roku 1912 připomíná na Náměstí vlajky především monumentální pomník nezávislosti. Naši prohlídku tedy nemůžeme začít nikde jinde.
Náměstí vlajky (Sheshi i Flaumurit) je skutečným centrem města. Větví se tu hlavní městské bulváry, nacházejí se tu hlavní autobusové terminály, stanoviště taxíků i důležitá městská muzea. V parku za pomníkem si můžeme prohlédnout zbytky původní budovy, na které byla poprvé vyvěšena vlajka. Stavba byla bohužel značně poničena řeckým bombardováním a následně musela být v roce 1932 stržena. Dnes je tu příjemný ostrůvek zeleně v jinak rušném velkoměstě a uprostřed parku leží také hrob samotného Ismaila Qemaliho. Kromě toho jsou zde k vidění také zbytky obranné věže z 16,.století, která byla součástí tehdejšího městského opevnění. Ze stejné doby pochází i malebná mešita Muradi, která stojí o několik desítek metrů dál na okraji bulváru Sadik Zotaj. Kamenná stavba s elegantním minaretem je dílem velkovezíra Sinana Paši, který je považován za jednoho ze zakladatelů moderní osmanské architektury.
Čas utíká, a proto se musíme s Vlorë rozloučit. Naše cesta teď vede do 40km vzdáleného Fieru. Silnice není nic moc, ale dá se po ní jet celkem slušně – prostě takový albánský standard. U obce Novoselo opět po několika dnech přejíždíme řeku Vjosës, jejíž tok jsme kopírovali už v okolí města Përmeti, a která se několik kilometrů odtud vlévá do Jaderského moře.  Řeku tu překonávají celkem tři mosty – jeden ocelový železniční, jeden betonový silniční a jeden ocelový s klenutým betonovým obloukem, který dnes rovněž užívají místní motoristé. Na chvíli tu zastavujeme, abychom si zajímavý klenutý most vyfotili, a při té příležitosti zjišťujeme, že se na břehu řeky koná velký trh. Na jedné straně našeho mostu se prodávají veškeré potřeby denního života včetně potravin a na druhé straně zase probíhá trh se zvířaty. Z mostu máme celý mumraj pěkně jako na dlani, takže se naše původně krátká zastávka trochu protahuje.
Do Fieru přijíždíme krátce po deváté hodině. Díky dopravnímu značení bez problémů trefujeme směr ke starověkému městu Apollonia, kam nás brzy přivádí nově vybudovaná asfaltová odbočka. Na travnatém parkovišti jsme první parkující návštěvníci a po zaplacení víceméně symbolického vstupného 500Leků se můžeme vydat na krátkou prohlídku zbytků města, které tu okolo roku 600 př.n.l. založili korintští kolonisté. Mezi okolními ruinami nejlépe vyniká působivé průčelí bouleuterionu ze 2.století, tedy z doby, kdy Apollonia získala od římského císaře Augusta status svobodného a nedotknutelného města. Architráv nesený šesti korintskými sloupy však není původní, jedná se pouze o zdařilou rekonstrukci. Mezi původní dochované památky patří především hlediště sousedního divadla a také pozůstatky kryté kolonády (stoi), která se nalézá hned za divadlem. Ovšem v případě kolonády se jedná o naprosto minimální fragmenty sloupů a nevysoký základ jedné z podélných zdí. Mnohem zajímavější jsou snad želvy zelenavé (testudo hermani), které tu v travnatém porostu mezi ruinami našly příhodné teritorium.
Zajímavé jsou také výhledy do okolí, neboť Apollonia stojí na mírně vyvýšeném místě, odkud lze snadno přehlédnout část úrodné nížiny Muzeqë. Skrze fragment městského opevnění stoupáme na zdejší akropoli chráněnou vrostlými a zřejmě také dost starými olivovníky. Michala na této cestě vylekal nějaký had, který byl ale natolik mrštný, že se mi ho v přilehlém křoví už nepodařilo nalézt a tudíž identifikovat. Přes akropoli se dostáváme k fragmentům dalších blíže nespecifikovaných budov, které těsně sousedí s nevelkým ale docela malebným byzantským klášterem. Samotný klášter pocházející ze 13.století je v podstatě hlavní dominantou celého areálu, se kterým se po zevrubné prohlídce loučíme. Vracíme se zpátky do Fieru, kde se nejdříve podle mapy vydáváme směrem na Gjirokastër a po nějakých dvou kilometrech správně odbočujeme na město Roskovec. Docela kvalitní silnice nás po 48km přivádí až do Beratu, které je jedním z nejstarších měst v Albánii.
Město rozkládající se z větší části na pravém břehu řeku Osum pod skalním masivem Tomorri bylo strategicky vybudováno při ústí obchodních cest z jihu do rozlehlé pobřežní nížiny. Zakladatelem města byl zřejmě makedonský král Cassander, který ho v roce 314 př.n.l. nazval po svém otci Antipatrea. Ve 2.století př.n.l. bylo město dobyto Římany a posléze se stalo pod jménem Pulcheriopolis součástí Byzantské říše. V 9.století město dobyli pro změnu Bulhaři, kteří začali užívat název Beligrad (bílé město). Snad z tohoto označení pochází současné jméno Berat, ale dodnes se vedou spory, je-li to vůbec filologicky možné. Podle jiné verze jméno města pochází z tureckého slova berat, což znamená řád.
V následujících letech se město ještě stalo mnohokrát terčem obléhání a útoků. Často se zde měnili vládci, až v roce 1450 Berat definitivně dobyli Turci. Za osmanské nadvlády město značně upadalo, až teprve v 17.století se s rozvojem řemeslné výbory stalo opět důležitým obchodním centrem. V 19.století se stalo také důležitou základnou tzv.Prizrenské ligy a albánského národního hnutí. V roce 1944 byla v Beratu prohlášena „protifašistická národní liberální rada Albánie“ prozatímní vládou země, čímž v podstatě začalo dlouhé období diktatury Envera Hodži. Dnes patří Berat mezi nejkrásnější albánská města. Starobylé mešity a kostely byly uchráněny před zuřivým ničením během kampaně za ateismus a v roce 1976 vláda město prohlásila památkovou rezervací, čím v podstatě město zachránila před rádoby moderní urbanistickou výstavbou.
Nepřehlédnutelnou dominantou města je mohutný hrad, který se tyčí nad městem na skalním výběžku masivu Tomorri. Uvnitř areálu, který ohraničují mohutné hradby, stojí spousta kamenných baráčků, které jsou stále obydlené. Hrad je tedy takovým opevněným starým městem s typickými křivolakými uličkami. A právě tady začínáme naší prohlídku Beratu. Od vstupní brány, která se nachází pod mohutnou kamennou věží, nás úzká ulička vede až ke kostelu Panny Marie, který byl postaven v roce 1797 na základech staršího stejnojmenného kostela. Uvnitř se nachází muzeum jednoho z největších albánských malířů ikon – Onufriho. Za 200Leků můžeme shlédnout opravdu pozoruhodnou sbírku barevných ikon, které tento umělec vytvořil na přelomu 16. a 17.století.
Od malebného kostelíku pokračujeme až k Citadele, která je dominantou celého hradního komplexu. Zde se mně tak trochu proti mé vůli ujímá samozvaný lidový průvodce, který se představuje jako Viktor, a který prohlídku citadely doprovází „zasvěceným“ komentářem střídavě v albánském a italském jazyce. Kupodivu se té směsici slov dá celkem porozumět, takže si nechám ukázat velkou podzemní cisternu, značně poničené vězení i zbytky dalších budov. Nejzajímavější jsou rozhodně nádherné výhledy na město i na malebný cihlový kostelík sv.Trojice, který stojí ve spodní části pevnosti nad mohutnou hradbou. Viktor mě tu nadšeně fotí a samozřejmě nezapomene svůj výtvor i patřičně pochválit. Cestou ven z Citadely mi ještě vypráví o svých dětech a o tom jak chodí do školy a to už je mi jasné, kam tím asi míří. No, za svůj poctivý průvodcovský výkon si nakonec nějakou odměnu přece jen zaslouží. Mě 500leků (=cca 100kč) nezruinuje a jemu snad pomohou.
Křivolakými kamennými uličkami se pomalu proplétáme zpátky na nádvoří za vstupní branou a odtud jdeme podél hradby až do jihozápadní části hradu, kde si opět naplno vychutnáváme úžasný výhled na město v údolí řeky řeky Osum. Pomalu se vracíme k autu, kde vedle nás mezitím zaparkovali nějací další Češi, a pomalu sjíždíme příkrou uličkou dolů na hlavní náměstí. Tady v centru stojí naproti sobě pěkná dvouvěžatá katedrála a Olověná mešita (Xhamia e Plumbit) z roku 1555. Prostor mezi nimi je používán jako autobusové nádraží. Zvláštní, neobvyklé, prostě albánské.
Po bulváru Kryesor se jdeme podívat na nábřeží řeky Osum, ale ještě před tím si můžeme cestou prohlédnout Královu mešitu (Xhamia e Mbretit), která byla postavena za vlády sultána Beasida II. na počátku 16.století, a která patří k nejstarším mešitám v zemi. To mešita Svobodných mužů (Xhamia e Begarëve), kterou nacházíme na nábřeží, je nepoměrně mladší. Vybudována byla teprve v roce 1827, aby sloužila pro svobodné městské prodavače. Skoro bych řekl, že je to ta nejméně typická mešita, jakou jsem kdy viděl. Nemít u sebe štíhlý minaret, zaměnil bych ji s obyčejným domem, v jehož podloubí se nachází několik obchůdků. Pozoruhodné jsou snad jenom pěkné malby, které zdobí stěny mezi okny ve třetím podlaží.
Čtvrť zářivě bílých domů, které jsou kaskádovitě vystavěné na příkrém úbočí pod  hradebním opevněním, tvoří nejtěsnější okolí této mešity na pravém nábřeží řeky Osum. Visutý most pro pěší nás vede na opačný břeh do čtvrti Gorica. Podle jednoduché mapky tu neomylně nacházíme pěknou restauraci Ajka, neboť nastala správná chvíle na pozdní oběd. Restaurace s dřevěnou terasou je situována v prvním patře nábřežního domu a nabízí kromě dobrého jídla i pěkný výhled na protější břeh s bílými baráčky.
Jídlo, to je zase kapitola sama pro sebe. Masová směs (meze mishi) s hranolkama a řeckým salátem byla dalším nezapomenutelným kulinářským zážitkem. Hromada masa si nic nezadá se včerejší hostinouv Llogarském průsmyku, takže ani dnes už nebudeme muset utrácet za večeři.
Opět řádně nasycení se vracíme na hlavní náměstí k autu a bulvár Kreysor nás neomylně směruje zpátky na severozápad. Zpočátku se vracíme po stejné silnici, po které jsme přijeli z Fieru, ale u vesničky Poshnje se od původního směru odchylujeme a odbočujeme doprava. Standardní albánská silnice první třídy nás po 39km přivádí do města Lushnjë, kde poprvé najíždíme na albánskou dálnici. Pravda, jedná se o čtyřproudou komunikaci rozdělenou betonovými bloky, ale po okrajích se tu běžně prohánějí koňské povozy a na dálnici co chvíli ústí i kdejaká polní cesta. Omezení na 90km/h je tedy zcela pochopitelné a nám rozhodně nemůže zkazit radost z rychlého plynulého pohybu vpřed.
Dálnice nás okolo města Kavajë přivádí zpátky k moři, konkrétně k Dračskému zálivu. Tady začíná dlouhá písečná pláž, na jejímž okraji vyrostla a vlastně i nadále roste moderní riviéra. Vedle sebe tu stojí jeden hotel vedle druhého, což je pro nás celkem příhodná možnost k přespání a také k poslednímu osvěžení v mořských vlnách. Z řady hotelů proto náhodně vybíráme podnik jménem Hoti a jdeme se ubytovat. Pokoj s vlastní koupelnou, satelitem a balkonem obráceným na moře stojí 2400Leků, takže není co řešit.
Protože se rychle blíží se podvečer, vydáváme se bez dlouhého otálení na pláž, abychom se před západem Slunce stihli ještě vykoupat. Písečná pláž je docela široká, na jižní straně ji lemuje dlouhá řada hotelů, na severní straně zase v dálce vidíme vysoké budovy 10km vzdáleného druhého největšího albánského města Durrësi. Od moře fouká poměrně silný vítr, který vytváří docela velké vlny. Člověk si tu aspoň nepřipadá jako někde v Chorvatsku, kde se hladina pomalu ani nehne.
Ještě než se setmí, jdeme do nedalekého obchodu doplnit zásoby sušenek a nakupujeme i nějaké to pivo na večer, abychom nemuseli vysedávat v opuštěné hotelové restauraci. Beztak máme dojem, že jsme na konci září jedinými hosty. Na balkoně si potom u plechovky dobře vychlazené Tirany užíváme působivý západ Slunce.